S Hankou jsem se poznal coby žáček prvé třídy, ale to jsem jí ještě říkal paní učitelko. Učit angličtinu mě začala ve třídě čtvrté a byl jsem moc rád, že to byla právě ona, kdo mi položil základy tohoto jazyka. Tehdy se jmenovala Hana Vlčková a my si pyšně říkali „Vlčata“. Na konci osmé třídy nám ze školy odešla a začala podnikat jako soukromá učitelka. Tehdy jsem moc litoval, ale dnes jsem rád. Čtvrtým rokem navštěvuji, spolu s partou bezvadných lidí, její třídu v budově Telecomu a moc mě to baví a pomáhá ve studiu. Hanka je stále usměvavá, vstřícná a vždy navodí příjemnou přátelskou atmosféru, v které se dobře pracuje. Všichni si zde navzájem tykáme a i když je Hanka dost náročná, vždy nás pochválí, že jsme stateční, a když něco nevíme, tak to obrátí v legraci. Je takovým stále usměvavým sluníčkem.
Hani, vím, že jsi pracovala v mateřské školce, co Tě přimělo začít učit anglický jazyk?
Vlastně za to může tehdejší ředitelka mateřské školy ze sídliště Hrnčířská v Lounech, kde jsem pracovala. Přišla za mnou, bylo to nějak těsně po revoluci myslím, a držela v ruce moji složku se slovy: „Hani, tady čtu, že umíte anglicky, co když začnete učit děti v naší školce angličtinu???“ A bylo… Začala jsem si s dětmi při hraní povídat anglicky, angličtinou jsme prokládali cvičení, procházky, všechny běžné každodenní činnosti, včetně stolování, hygieny a oblékání. Brzy se dostavily krásné výsledky, děti byly – a stále jsou, jako houbičky, které mají neuvěřitelnou schopnost nasávat informace. Měla jsem a stále mám, velikou radost z toho, kolik si pamatují a hlavně, že se jim to líbí a baví je to.
My dva jsme se potkali na základní škole, kde si mě učila a odešla na soukromou výuku. Jak těžké bylo toto rozhodnutí?
Ze školky jsem na podzim roku 1992 odešla učit angličtinu na základní školu, ale musím přiznat, že se mi od těch malých dětiček nechtělo. Mám k nim velký citový vztah a moje vnitřní nasměrování je skutečně práce s malými dětmi. Ve škole mě čekaly zcela jiné zkušenosti. Byla to poměrně nová, sídlištní škola a my jsme byli relativně malý kolektiv kantorů, ale i dětí a tříd bylo méně. Začátky byly fantastické. Byla jsem obklopena opravdovými Paní Učitelkami, které mi do života, ale samozřejmě i do mé profesní práce, daly opravdu mnoho a já jim za to dodnes děkuji. Ve škole byla práce krásná, smysluplná, a opravdu náročná, pakliže máte děti opravdu rádi a nechcete se omezit jen na předepsané minimum. Učila jsem tam do června 2004 a rozhodnutí odejít ze školy ve mě postupně zrálo, pomalu, ale jistě, až jsem najednou věděla s naprostou jistotou, že je to tak správné. A bylo. Dnes jsem za to opravdu vděčná, člověk se někdy nesmí bát udělat změny ve svém životě, i když je to jakési pomyslné vykročení do prázdna, říká se, že každá zkušenost je vlastně cesta, která nás vede životem poznání.
Dnes jsi ráda, že si to udělala. Byl ale takový okamžik, kdy si litovala?
Kájo, věř mi, že nebyl, opravdu nebyla ani jedna chvíle, kdy bych litovala. Naopak, mohu se věnovat skutečně jen angličtině, nemusím trávit hodiny nad povinnou agendou, na schůzích, na dozorech. Naprosto chápu, že škola a školství mají svá pravidla a ta se prostě musí dodržovat, ale jsem opravdu velmi vděčná, že už se mě dnes netýkají.
Tví žáci jsou širokého věkového rozpětí, od předškoláčků po dospělé, od začátečníků po pokročilé. Kterou skupinu učíš nejraději?
VŠECHNY!!! V tom je má práce tak krásná, že každý jsme jiný, každý potřebujeme něco úplně jiného. Každá hodina se tvoří a žije úplně jinak, záleží na spoustě okolností a právě v tom je to kouzlo. Mám velmi ráda všechny své studenty, malé i velké, pětileté i šedesáti čtyřleté. Každého člověka si nesmírně vážím a každý je pro mě důležitý. Nejsou to jen prázdná slova, myslím to opravdu vážně. Jsem šťastná, když přijde některá ze studentek s tím, že se bude vdávat, že čeká rodinu, mám radost, když se podaří zdolat ve škole horší známky z angličtiny, jsem velmi potěšena, když starší studenti složí zahraniční zkoušky, anebo přijímací zkoušky z angličtiny. Ale zrovna tak mě trápí, když se dozvím o nemoci některého z našich studentů, o starostech existenčních nebo i osobních. Vím, že všechny tyto věci prostě provází život, někdy je zvládáme lépe, jindy hůře, ale důležité je, že na ně nejsme sami. Co mě vždycky nejvíc potěší je, když vidím, že právě na angličtině vznikají krásné přátelské vztahy, lidé spolu tráví volný čas, vzájemně si pomáhají a podporují se.
Práce s lidmi, obzvláště s dětmi, je dosti vyčerpávající. Jak relaxuješ?
Miluji neděle, a tak se mi daří nejvíc odpočívat v neděli, i když ne vždy se to samozřejmě povede. S mým úžasným mužem Jirkou si dáme bohatou, často anglickou snídani a vyrážíme do přírody, téměř za každého počasí. Cestou potkáváme nejrůznější lidičky, taky zvířátka, krásně si popovídáme o tom, co jsme nestihli probrat přes týden, filosofujeme nad životem, nad našimi čtyřmi dětmi i našimi přáteli. Domů dorazíme většinou pěkně utrmácení, vyhladovělí, ale šťastní a spokojení. Dáme si nějakou mňamku, skleničku vína a hezký film, a tak máme oba načerpáno na další náročný pracovní týden. Přes týden relaxuji na cvičení a večerním čtením.
Hani, vím, že velmi ráda a často cestuješ do zahraničí. Stalo se Ti někdy, že Ti znalost anglického jazyka doslova zachránila život?
Ne mně, ale spoustě mých studentů jsem pomohla v náročnějších situacích. Nešlo přímo o život, ale o ztrátu pasů, fotoaparátů, kamer a telefonů. To jsou v zahraničí celkem běžné situace, ve kterých se člověk lépe orientuje, umí - li řeč alespoň průměrně. Angličané jsou totiž důslední, nevydají Vám ztracenou věc, dokud ji naprosto důkladně a do nejmenších podrobností nepopíšete.
Hanko, moc děkuji za rozhovor. Vím, že toho máš přes týden hodně a jsem rád, že sis na mě udělala čas. Máš velmi pěkný slohový styl a tvé odpovědi přesně odrážejí to, jaká jsi, empatická, citlivá a přátelská. Ještě jednou děkuji a přeji Ti tu nejkrásnější neděli. Kája